Já a hubnutí

Tak vás zdravím z německých dálnic:)
Jsme  na cestě ze zasněžené Francie do již značně vyhřáté České domoviny. Můj prosezenej zadek prosí o trochu pohybu, který mu bohužel v přeplněném autě dopřát nemůžu(bude si muset počkat na zitra do fitkaaa <3) , z čtení Firmy už jsem napůl slepá (ale  knížku doporučuju!), tak mi přišel na mysl nápad století, a to sesmolit další superchytrý článek :-) 

Tentokrát to bude něco o mě a mý cestě napříč cvičením, hubnutím a zdravým životním stylem která měla bohužel občas od slova 'zdravý' sakra daleko.

Já na nejmilovanějším místě s milovanýma legínama..:) prosinec 2013

Nikdy jsem nebyla nijak tlustá řekla bych. Mám postavu se sklony k širším bokům, pořádný prdeli většímu zadku a stehnům, taková holčičí klasika. A taky jsem nikdy se svojí postavou nebyla vyloženě nespokojená.. Ale ani spokojená.
Když jsem na podzim 2012 začala cvičit, pomalu se měnily i moje stravovacích návyky  (do té doby značně, opravdu značně prasáćké). Nejdřív to bylo fajn! Přidala jsem značné množství zeleniny i ovoce, více vlákniny ve formě ovesných vloček atd, vyměnila jsem bílé pečivo a těstoviny za celozrnné, začala jsem pít mnoooohem víc vody, jíst pravidelně,  a podobné změny. Okolí (hlavně rodina) mě chválili jak jsem se vylepšila.

 Jenže pak se to nějak zvrtlo. Takhle zpětně už nedokážu říct co se v mý hlavě stalo. Jedla jsem sice pravidelně, ale stále menší a menší porce, pečivo a přílohy vynechávala úplně, a spousta potravin se pro mě stala tabu. Zkrátka a dobře než jsem se nadála, měla jsem o 10 kilo míň a čím dál víc lidí se mě ptalo, jestli jsem v pořádku a co se to se mnou stalo. Stal se ze mě prakticky asociál, lidem sem se vyhýbala, neměla jsem energii s nimi mluvit. V tý době jsem to ale neviděla a uvědomuji si to až takhle zpětně. (a děkuji bohu, že moji kamarádi jsou skutečně kamarádi a nezlomili nade mnou hůl!) Neřekla bych, že jsem prodělala přímo anorexii, to ne, ale zdravé ani hezké to určitě NEBYLO. Se svými 165 centimetry jsem vážila nejméně asi 47 kilo, takže nic tak hrozného. Nejhorší bylo, že mě přestávalo bavit cvičení! Do každýho tréninku jsem se nutila a chodila jsem tam jak duch, protože na nějaký posilování mi síly fakt nezbývaly. Naštěstí jsem to však přečkala, nesekla jsem s tím, a teď už si zase zvedáám jako pán.

Timhle jsi se měla řídit, Marie!!

Hlavně díky neustálému ,,nátlaku" mých kamarádů a sestry jsem si postupně uvědomila, že už to možná nechávám zacházet až příliš daleko. Začala jsem zvyšovat porce, jenže po tom, co jsem rok prakticky přemýšlela o tom, co jíst a co nejíst abych zhubla, a hlídala si každé sousto, to šlo ztuha. Koneckonců i teď, o dva měsíce později neustále bojuji s tou mrchou ve mě, která do mě pořáď šťourá, ať si dám k o kousek banánu míň, nebo ať si odpustím tu skleničku mléka, vždyt to má asi 80 kalorií proboha!
Někdy je to těžký, ale vztah k jídlu mám dobrý (někdy až moc dobrý, například k čokoládce, žejo :D) a snažim se, udržet se v nějaký rovnováze. :-) No a o tom, jak jsem na tom v současnosti a jaký mám teď režim se můžete dočíst v dalším článku, který se zde snad objeví v nejbližších dnech. :-)
Hezký víkend!